Koukám na lidi

Už zase sedím na nádraží a pozoruji lidi. Nádraží je snad nejlepší přehlídkové molo. Vzpomínám na svá studentská léta a dojíždění do školy. V té době jsem toužila oblékat se absolutně identicky, jako moje nejtuctovější spolužačky. Prostě mít jakousi uniformu, která zajistí, že zapadnu. A paradoxně právě v této době jsem do oblečení vkládala nejvíce vlastního stylu. Bylo tomu tak, protože jsem na oblečení neměla peníze, ale "dědila" jsem ho, nebo kupovala v second handu. Když jsem chtěla, aby mi různorodé kousky pasovaly k sobě, tak jsem je musela upravit. O doladění  k mému barevnému typu už ani nemluvě.

Snad právě proto jsou studenti největším výbuchem kreativity. A mne fascinují. Škoda, kolik z nás zapomnělo, jak tvárná může móda být. A nesnažte se mi tvrdit, že vás se to netýká. Pokud vím, tak až na několik málo vyjímek, musíme být v práci oblečení. Navíc se po nás požaduje ještě prezentovat vzhledem svoji firmu, svoji pracovní pozici. Nutí nás vyvyšovat své klady, ať už to je pečlivost, nebo velká prsa. A jak už to v tomhle světě chodí, nikdo si na vás neudělá tolik času, aby ohodnotil jestli skutečně pečlivý jste. Vy tak musíte vypadat!

Ale jak? Jak vypadat zodpovědně, mladší, štíhlejší, optimisticky, důvěryhodně, reprezentativně. Ráda bych vám poskytla jednoduchý návod, který vyřeší vše u všech případů. Ale jak správně tušíte, nic takového neexistuje. Je však pár jednoduchých pravidel, od kterých se dá začít.